Still Meadow

Zveřejněno · 4 min čtení

Užitečná stránka úzkosti

Úzkost je nepříjemná, ale není váš nepřítel. Jak nám trocha starostí pomáhá připravit se, soustředit a pečovat, a jak ji vyslechnout, aniž by nás ovládla.

Většina toho, co o úzkosti slyšíme, se týká toho, jak se jí zbavit. Dává to smysl: může být strašná. Ale úzkost není jen problém k vyřešení. V pravé míře je jedním ze způsobů, jak se o nás naše mysl stará. Pochopit její užitečnou stránku ji může učinit o něco méně děsivou a o něco snazší k životu.

Emoce s úkolem

Každá emoce má svůj účel. Smutek nás po ztrátě zpomalí. Hněv nám pomáhá bránit, na čem záleží. Úzkost se dívá dopředu. Ptá se: co by se mohlo pokazit a jsme připraveni?

Psychiatr Randolph Nesse, jeden ze zakladatelů evoluční medicíny, přirovnává úzkost k hlásiči kouře. Hlásič, který se občas spustí, když si připálíte topinku, je otravný, ale ten, který mlčí při skutečném požáru, je mnohem horší. Náš systém úzkosti je naladěn tak, aby byl trochu přecitlivělý, protože pro naše předky bylo přehlédnutí skutečného nebezpečí mnohem dražší než pár falešných poplachů.

Takže když pocítíte úzkost před cestou, zkouškou nebo těžkým rozhovorem, vaše mysl nefunguje špatně. Snaží se vás chránit. Problém není v tom, že poplach existuje, ale v tom, že v moderním životě může zvonit příliš často, příliš hlasitě nebo kvůli věcem, které změnit nemůžeme.

Trocha starostí nám pomáhá podat výkon

Před více než sto lety popsali psychologové Robert Yerkes a John Dodson vzorec, o kterém se od té doby diskutuje: výkon se zpravidla zlepšuje s rostoucím vzrušením, až do určitého bodu, a pak klesá, když se vzrušení stane příliš vysokým. Příliš malé napětí a nudíme se a jsme nedbalí. Příliš velké a ztuhneme. Mezi tím je zóna, kde jsme bdělí, soustředění a v nejlepší formě.

Mnoho lidí to zná ze zkušenosti. Trocha nervozity před prezentací vás přiměje připravit se, nacvičit si ji a dávat pozor. Sportovci a hudebníci často říkají, že když necítí žádnou trému, hrají hůř. Mírná úzkost je energie. Otázkou je, jak ji využít, místo abychom se jí nechali zahltit.

Příběh, který si o svých nervech vyprávíme

Výzkum naznačuje, že to, jak signály úzkosti vykládáme, může změnit, jak na nás působí.

V jedné studii řekl psycholog Jeremy Jamieson se svými kolegy několika studentům, kteří se připravovali na obtížnou zkoušku, že pocit úzkosti jim ve skutečnosti může pomoci dobře obstát, protože vzrušení může zlepšit výkon. Tito studenti dopadli v matematické části lépe než studenti, kteří takové sdělení nedostali. Srdce jim bušilo dál; jen si ten splašený tep vykládali jinak.

V podobné linii výzkumu zjistila Alia Crumová se svými kolegy, že lidé, kterým se pomohlo vnímat stres jako potenciálně posilující, a ne jen škodlivý, uváděli lepší pohodu a vykazovali zdravější fyziologické reakce. Poselství není, že úzkost je příjemná. Je v tom, že splašené srdce může znamenat „jsem připraven" stejně jako „jsem v nebezpečí".

Úzkost jako znamení péče

Existuje i jiná, tišší stránka úzkosti. Obáváme se obvykle o to, na čem nám záleží: o své děti, zdraví, práci, o lidi, které milujeme, o stav světa. V tomto smyslu je úzkost často převlečená péče. Všimnout si toho ji může zjemnit. Místo „proč jsem takový?" můžete říct: „Samozřejmě, že to cítím. Na tomhle mi záleží."

Tento posun pocit neodstraní, ale změní váš vztah k němu: z boje proti němu na naslouchání mu.

Naslouchat, ale neposlouchat

Užitečný způsob, jak s úzkostí zacházet, je tak, jak byste zacházeli s ustaraným přítelem. Posloucháte. Berete jeho obavu vážně. Zjišťujete, zda se dá udělat něco praktického. A pokud teď není co dělat, jemně ho uklidníte a pomůžete mu se usadit.

Totéž můžete udělat se svou vlastní myslí:

  1. Všimněte si jí. „Cítím úzkost." Pojmenování pocitu ho může učinit o něco méně zahlcujícím.
  2. Zeptejte se, na co ukazuje. Je tu skutečný problém a existuje malý krok, který můžete udělat dnes?
  3. Udělejte ten krok, nebo to nechte odpočinout. Pokud můžete jednat, jednejte. Pokud ne, připomeňte si, že další dlouhé starosti výsledek nezmění.
  4. Pomozte svému tělu uklidnit se. Pomalé dýchání, krátká procházka nebo pár minut ticha mohou poplach zklidnit, aby se mohla vrátit ta myslící část vaší mysli.

Když se poplach nevypíná

Užitečná stránka úzkosti má své meze. Pokud jsou starosti stálé, pokud panika přichází z ničeho nic, nebo pokud vás strach vede k vyhýbání se běžným částem života, poplach už nepomáhá. To není slabost; je to signál, že je čas vyhledat podporu. Lékař nebo terapeut může pomoci a existují účinné způsoby léčby.

Při každodenní úzkosti může pomoci mít místo, kde si poplach smí odpočinout. Ve Still Meadow můžete sedět na klidné louce a slyšet staré příběhy o vodě, která nebojuje s kamenem, a o bambusu, který se pod sněhem ohýbá a nezlomí. Připomínají, že být citlivý, bdělý a pečující není vada. Je to součást toho, co z vás dělá člověka.

Zdroje

  1. Yerkes, R. M., & Dodson, J. D. (1908). The relation of strength of stimulus to rapidity of habit-formation. Journal of Comparative Neurology and Psychology, 18, 459–482.
  2. Crum, A. J., Salovey, P., & Achor, S. (2013). Rethinking stress: The role of mindsets in determining the stress response. Journal of Personality and Social Psychology, 104(4), 716–733.
  3. Jamieson, J. P., Mendes, W. B., Blackstock, E., & Schmader, T. (2010). Turning the knots in your stomach into bows: Reappraising arousal improves performance on the GRE. Journal of Experimental Social Psychology, 46(1), 208–212.
  4. Nesse, R. M. (2019). Good Reasons for Bad Feelings: Insights from the Frontier of Evolutionary Psychiatry. Dutton.